Alitování
Alitování je nasycování povrchu slitin nebo oceli hliníkem. Součásti se vkládají do směsi práškového hliníku popř. s práškovým železem (feroaluminium) a žíhají při teplotě 1050 °C po dobu 4 až 10 hodin. Takto upravený povrch je odolný proti okysličování za vysokých teplot.
Princip metody
[editovat | editovat zdroj]Alitace (alitování) je termochemická povrchová úprava kovů, při které je difuzně sycen povrch hliníkem. Metoda se používá jako ochrana proti účinkům vysokoteplotní koroze a proti oxidaci. Provádí se nástřikem popř. nátěrem hliníkového prášku na povrch základního materiálu popř. obalením v práškovém zásypu s následným difuzním žíháním. K difuzi dochází při žíhání v peci při teplotách 1000 °C – 1200 °C zpravidla v ochranné atmosféře argonu. Vytvoří se tvrdá, homogenní a neporézní vrstva, která chrání materiál před agresivním prostředím při vysokých teplotách. Vrstva musí být rovnoměrná na celém průřezu s funkční tloušťkou mezi 0,02 – 0,05 mm.[1]
Použití
[editovat | editovat zdroj]Alitace se nejčastěji používá v leteckém průmyslu při výrobě a renovacích leteckých motorů. Typickým představitelem použití jsou turbinové lopatky generátové turbíny (např. letecké motory Klimov TV-3-117, turbovrtulové motory GE řady H) ze žárupevných slitin na bázi niklu např. ŽS6K.[2] Druhým oborem, kde se používá ochrana ocelí alitací, jsou části energetických strojů rovněž proti nežádoucím účinkům vysokoteplotní koroze.[3] V hutnictví se alitace používá k ochraně grafitových elektrod pánvových pecí.[4] Po žíhání se součástí vyznačují odolností proti oxidaci do teploty 900 °C a korozní odolnosti proti sirovodíku do 600 °C.[5]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aluminized steel na anglické Wikipedii.
- ↑ ROHLOVÁ, Marie. Kvalitativní zhodnocení modifikací alitačních vrstev [online]. Praha: Ústav materiálového inženýrství ČVUT, 2017 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
- ↑ Alitace rotorových lopatek 1. stupně a 2. stupně turbíny motoru TV3-117 [online]. Praha: LOM, 2016-05-16 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
- ↑ MLNAŘÍK, Jakub et. al. Výzkum difuzních povlaků na bázi hliníku pro oceli v energetice [online]. Praha: Strojárstvo/Strojírenství (SVÚM), 2015 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
- ↑ VRÁNA, František et al. ZKUŠENOSTI Z POUŽITÍ ALITOVANÝCH ELEKTROD NA PÁNVOVÉ PECI [online]. Rožnov pod Radhoštěm: 38. ročník konference teorie a praxe výroby a zpracování oceli, 2024-04-26 [cit. 2025-12-25]. S. 64–67. Dostupné online.
- ↑ KUBÍČEK, J. Chemicko-tepelné zpracování, termodifúzní sycení [online]. Brno: Fakulta strojního inženýrství (FSI) VUT, 2018 [cit. 2025-12-25]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PETRÁČKOVÁ, Věra; KRAUS, Jiří, a kol. Akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha: Academia, 2000. 834 s. ISBN 80-200-0607-9. S. 40.
