Stínka zední

Stínka zední
	Stínka zední
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	členovci (Arthropoda);
Třída	rakovci (Malacostraca);
Řád	stejnonožci (Isopoda);
Čeleď	stínkovití (Oniscidae);
Rod	stínka (Oniscus);
Binomické jméno
	Oniscus asellus; Linnaeus, 1758
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Stínka zední (Oniscus asellus) je suchozemský korýš z kmene členovců. Patří do rodu stínka z řádu stejnonožců. Jedná se o jeden z největších a nejběžnějších druhů stínek žijící v Evropě a Severní Americe. Vědecký název Oniscus asellus odpovídá řeckému ὀνίσκος = oslíček^[1] a latinskému asellus, což je zdrobnělina od asinus = osel.^[2]

Popis

Dorůstá délky 16 mm a šířky 6 mm a má zploštělé tmavošedé tělo. Antenuly jsou 3článkové. Násadec tykadel je 5článkový. Bičík tykadel má 3 články.^[3]^[4] Krunýř je vyztužen vápenatými solemi, které získává z prostředí včetně konzumace staré svlečky (exuvie). Na rozdíl od svinek nedokáže stočit tělo do obranné pozice – kuličky.

Výskyt

Vyskytuje se na vlhkých místech (např. v lesích, na starých zdech), neboť potřebuje udržovat dýchací orgány ve vlhku (vyskytují se na zadním páru končetin).

Rozšířená v Evropě vyjma na Středomoří, a to i na Britských ostrovech, do Severní Ameriky byla zavlečena.

Potravní vztahy

Mezi její potravu patří tlející zbytky listí.

Často bývá kořistí pavouků z rodu šestiočka (viz potravní specializace), respektive celosvětově rozšířeným druhem šestiočka velká (Dysdera crocata).

Reference

↑ POLÍVKA, František. Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. Praha: Fr. A. Urbánek, 1883. 136 s. Dostupné online. S. 88.
↑ POLÍVKA, František. Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. Praha: Fr. A. Urbánek, 1883. 136 s. Dostupné online. S. 20.
↑ MALINKOVÁ, Lenka. Suchozemští stejnonožci České republiky s obrazovým atlasem. Olomouc, 2009 [cit. 2026-01-17]. 103 s. Bakalářská práce. Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Ivan H. Tuf. s. 54. Dostupné online.
↑ Frankenberger, Zdeněk. Stejnonožci suchozemští – Oniscoidea. Fauna ČSR, svazek 14. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. S. 116–118.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu stínka zední na Wikimedia Commons
BioLib.cz – Oniscus asellus (stínka zední) [online]. BioLib.cz. Dostupné online.
Natura Bohemica - Stínka zední

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[Polívka_1883_88-1] POLÍVKA, František. Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. Praha: Fr. A. Urbánek, 1883. 136 s. Dostupné online. S. 88.

[Polívka_1883_20-2] POLÍVKA, František. Etymologický slovníček latinského názvosloví přírodopisného. Praha: Fr. A. Urbánek, 1883. 136 s. Dostupné online. S. 20.

[Malinková_2009-3] MALINKOVÁ, Lenka. Suchozemští stejnonožci České republiky s obrazovým atlasem. Olomouc, 2009 [cit. 2026-01-17]. 103 s. Bakalářská práce. Katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecká fakulta, Univerzity Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Ivan H. Tuf. s. 54. Dostupné online.

[Frankenberger_1959-4] Frankenberger, Zdeněk. Stejnonožci suchozemští – Oniscoidea. Fauna ČSR, svazek 14. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. S. 116–118.

[1]

[2]

[3]

[4]