Přeskočit na obsah

Anaklét

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Svatý
Anaklét
3. papež
Církevřímskokatolická
Pontifikát začalcca 76 / 80
Pontifikát skončilcca 88 / 92
PředchůdceLinus
NástupceKlement I.
Osobní údaje
ZeměŘímská říše
Datum narozenícca 15
Místo narozeníŘím, nebo Athény, Římská říše
Datum úmrtícca 92
Místo úmrtíŘím, Římská říše
Místo pohřbeníVatikánská nekropole pod bazilikou sv. Petra, Vatikán
Povoláníkatolický kněz
Svatořečení
Svátek26. dubna
(13. července dodatečně v tridentském kalendáři)
Uctíván církvemiKatolická církev, pravoslavná církev
Patronměst Ruvo di Puglia a Belmonte del Sannio
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anaklét (též Klétus, Anenkletos, Anacletus či Anencletus, z řeckého Ἀνάκλητος – „povolán zpět“, Κλητος – „povolán“ nebo Ἀνάγκλητος – „bezúhonný“[1]; cca 15 – cca 92 Řím) byl třetím římským biskupem a papežem rané křesťanské církve po svatém Petrovi a Linovi. Jeho pontifikát bývá kladem přibližně do let 76/80 až 88/92.[2][3] V římském kánonu mše svaté je vzpomínán pod jménem Klétus. Katolická i pravoslavná církev jej uctívají jako svatého.

Identifikace a historická osobnost

[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhotrvajících historických disputacích stanovila ročenka Annuario Pontificio v roce 1947, že papež Anaklét je totožný s osobou zvanou Cletus, uváděnou v knihách Liber Pontificalis jako nástupce papeže Lina. Již Eusebios z Kaisareie, Irenej z Lyonu, sv. Augustin a Optatus z Mileve považovali Kléta a Anakléta za tutéž osobu.[4]

Jméno Anacletus je latinizovanou formou řeckého jména Anenkletos, zatímco Cletus představuje zkrácenou, křesťansky běžnější formu téhož jména. Použití číslovky Anaklét I. slouží k odlišení od kardinála Pietra Pierleoniho, který v roce 1130 přijal jméno Anaklét II.

Jméno Anenkletos bylo v antickém Římě velmi rozšířené mezi otroky a propuštěnci, což vedlo k hypotézám o jeho sociálním původu.[5] V tehdejších římských křesťanských obcích se hovořilo převážně řecky a vůdčí osobnosti pocházely z řeckojazyčného prostředí; teprve ve 3. století začala v římské církvi převládat latina.[6]

V Anaklétově době ještě v Římě neexistoval monarchický episkopát. Křesťanská komunita byla řízena kolegiem starších (presbyterů) z jednotlivých domácích církví.[6] Anaklétova významná pozice v rámci římského presbyterátu je však v historické vědě považována za doloženou.

Pořadí v historických seznamech

[editovat | editovat zdroj]

Historické prameny ze starověku se v řazení prvních římských biskupů rozcházejí:

Rozdvojení osoby na Kléta a Anakléta vzniklo pravděpodobně chybou chronografů, kdy byla zkrácená forma Klētos v opisech připsána k plnému jménu Anaklētos jako další osoba.

Biografie a pontifikát

[editovat | editovat zdroj]

Podle zpráv v Liber Pontificalis se narodili dva různí papežové: Klétus měl být Říman a Anaklét Řek pocházející z Athén, syn jistého Antiocha.[10] Žil v období vlády císařů Vespasiana, Tita a Domitiana.

Tradičně se mu připisuje:

  • Rozdělení Říma do 25 farních obvodů (titulů/okresů) a vysvěcení 25 kněží.[2]
  • Zavedení předpisu o krátkých vlasech u kleriků (tonzura), jež v latinské církvi platila v různých formách až do roku 1972.[11]
  • První použití papežské formule Salutem et benedictionem apostolicam („Pozdrav a apoštolské požehnání“) v listech. Listy připisované Anaklétovi v souboru Pseudoisidorských dekretálií jsou však středověkým falsem.

Za jeho pontifikátu došlo v Římské říši k významným událostem, jako byl výbuch Vesuvu a zničení Pompejí (79), otevření Flaiovského amfiteátru (80) nebo vybudování Domitianova stadionu (85, dnešní Piazza Navona). Tyto události vyvolávaly v rané křesťanské komunitě silné eschatologické očekávání brzkého konce světa i reakce na vzrůstající pohanský triumfalismus.[12]

Tradice v Ruvo di Puglia

[editovat | editovat zdroj]

Podle místní tradice, označené moderní historiografií za „předání bez historického základu“,[13] byl Klétus jmenován prvním biskupem v jihoitalském městě Ruvo di Puglia přímo svatým Petrem během jeho cesty do Říma.[14][15] Ruvo bylo antickým městem ležícím na důležité cestě Via Traiana. Pod dnešním kostelem Chiesa del Purgatorio v Ruvu se nachází římská cisterna známa jako Grotta di San Cleto (Jeskyně sv. Kléta), jež podle legendy sloužila jako první podzemní shromáždění tamní křesťanské obce.[16] Historik Francesco Lanzoni však existenci diecéze v Ruvu před 7. stoletím zpochybňuje a tradici považuje za pozdní legendu.[17]

Úmrtí a pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Anaklét zemřel kolem roku 92 (udává se též rozmezí 88–96). Ačkoliv jej pozdější tradice (poprvé v Martyrologium Hieronymianum) označuje za mučedníka, historické doklady o systematickém pronásledování křesťanů za císaře Domitiana před rokem 95 jsou moderní historiografií zpochybňovány a předpokládá se, že zemřel přirozenou smrtí.[18]

Podle tradice byl pohřben ve Vatikánské nekropoli v těsné blízkosti hrobu svatého Petra pod dnešní bazilikou sv. Petra (v takzvaném poli P), vedle dalších raných papežů (Lina, Evarista, Telesfora, Hygina, Pia I., Aniceta a Viktora I.).[19] Dle neověřené zprávy v z knihy Liber Pontificalis nechal nad Petrovým hrobem vybudovat pamětní nadhrobní stavbu (memoria); zde však mohlo dojít k záměně s papežem Anicetem, za jehož pontifikátu (kolem r. 160) byla tato stavba skutečně postavena.

Uctívání a liturgická památka

[editovat | editovat zdroj]

V Římském martyrologiu je připomínán pod jménem Klétus na den 26. dubna.

V Tridentském kalendáři byl svátek svatého Kléta slaven 26. dubna (společně se svatým Marcellinem) a svátek svatého Anakléta samostatně 13. července. Papež Jan XXIII. v roce 1960 odstranil duplicitní svátek 13. července a instrukcí Kongregace pro rity z roku 1961 byl svátek sloučen výhradně na 26. dubna pod jménem sv. Kléta.[20]

Je patronem italských obcí Ruvo di Puglia a Belmonte del Sannio.

Ikonografie a vnímání v literatuře

[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší vyobrazení Kléta a Anakléta pocházejí z 5. a 6. století z kruhových portrétních fresek a mozaik (imagines clipeatae) v bazilice San Paolo fuori le mura v Římě. V pozdějším středověku a renesanci býval zobrazován v papežském oděvu s tiárou či biskupskou berlou.

V Danteho Božské komedii se objevuje v Rajské sféře stálic (Canto XXVII, verš 41) jako jeden z raných mučednických papežů spolu s Linem a Sixtem I.[1]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Papa Cleto na italské Wikipedii, Pope Anacletus na anglické Wikipedii a Anaklet na německé Wikipedii.

  1. 1 2 LANSING, Richard. The Dante Encyclopedia. [s.l.]: Routledge, 2010. ISBN 978-0-8153-1659-6. S. 178. (anglicky)
  2. 1 2 "Pope St Anacletus, Martyr". The Brighton Oratory [online]. 2012-07-13. Dostupné online. (anglicky)
  3. ↑ St. Anacletus [online]. Dostupné online. (anglicky)
  4. ↑ CAMPBELL, Thomas. Pope St. Anacletus (Catholic Encyclopedia). Svazek 1. New York: Robert Appleton Company, 1907. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ SCHREIBER, Herrmann. Geschichte der Päpste. Düsseldorf/Wien: Econ, 1985. S. 10. (německy)
  6. 1 2 SCHIMMELPFENNIG, Bernhard. Das Papsttum. Von der Antike bis zur Renaissance. 6. vyd. Darmstadt: WBG, 2009. ISBN 978-3-534-23022-8. S. 5, 8–9. (německy)
  7. ↑ Jeroným, Chronicon, k roku 80 (2. rok vlády Tita) a k roku 92 (12. rok vlády Domitiana).
  8. ↑ Eusebios z Kaisareie, Historia Ecclesiastica, III, 13 a III, 15.
  9. ↑ Liber Pontificalis - textový přehled raných papežů [online]. Fontistoriche.org [cit. 2025-05-01]. (latinsky)
  10. ↑ Liber Pontificalis v pozdějších redakcích uvádí Kléta jako rodáka z Říma a 5. papeže, zatímco 3. papežem měl být Anaklét pocházející z obvodu Vicus Patricii.
  11. ↑ PAVEL VI. Ministeria quaedam [online]. Vatikán: Svatý stolec, 1972-08-15 [cit. 2021-02-23]. (italsky)
  12. ↑ RENDINA, Claudio. I Papi. Storia e segreti. Roma: Newton & Compton, 1983. ISBN 978-88-7983-694-4. S. 25 a násl. (italsky)
  13. ↑ SCORZA BARCELLONA, Francesco. Anacleto/Cleto, santo (Enciclopedia dei Papi) [online]. Roma: Istituto della Enciclopedia Italiana, 2000 [cit. 2021-04-07]. Dostupné online. (italsky)
  14. ↑ JATTA, Filippo. Sintesi storica della città di Ruvo di Puglia. [s.l.]: Speranza & de Rosellis, 1930. (italsky)
  15. ↑ BIAVASCHI, Stefano. Il primo sbarco dell’apostolo Pietro in Italia [online]. Culturacattolica.it, 2008-07-20 [cit. 2024-04-02]. Dostupné online. (italsky)
  16. ↑ LA CHIESA E LA CONFRATERNITA DI SANTA MARIA DEL SUFFRAGIO del “PURGATORIO” [online]. Cattedrale di Ruvo [cit. 2024-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-29. (italsky)
  17. ↑ LANZONI, Francesco. Le diocesi d'Italia dalle origini al principio del secolo VII (an. 604). Svazek I. Faenza: [s.n.], 1927. S. 303–304. (italsky)
  18. ↑ ULRICH, Jörg. Euseb, HistEccl III,14–20 und die Frage nach der Christenverfolgung unter Domitian. Zeitschrift für die Neutestamentliche Wissenschaft (ZNW). 1996, roč. 87, s. 269–289. (německy)
  19. ↑ REARDON, Wendy J. The Deaths of the Popes: Comprehensive Accounts, Including Funerals, Burial Places and Epitaphs. Jefferson, N.C.: McFarland & Co., 2004. ISBN 978-0-7864-1527-4. S. 23–26. (anglicky)
  20. ↑ Calendarium Romanum. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1969. S. 121. (latinsky)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Anaklét&oldid=26223520“